Infidel

Víra

Víra je slepá důvěra v něco, aniž byste měli přesvědčivý důkaz. Máte-li přesvědčivý důkaz, nepotřebujete víru. A víra je slepá, neboť kriticky nezkoumáte pravdivost toho, v co věříte, naopak - aktivně se bráníte všem pochybnostem. Víra je dle mého názoru znásilněná mysl, která deformuje vnímání reality věřícího tak, aby učinila pravdivým to, v co člověk věří, ať to stojí co to stojí.

Mysl věřícího je uzavřená. Cokoliv, co odporuje víře nebo naznačuje, že by pravda mohla být jinde, je neutralizováno, a vše ostatní je interpretováno v souladu s vírou (či přímo jako důkaz na její podporu). Složil jsem úspěšně zkoušku? To byl bůh, který mi pomohl (hodiny strávené nad knihou neberu v úvahu). Byl jsem vyhozen? Bůh měl se mnou jiné plány, nebo jsem zhřešil, tak mě bůh potrestal.

A pokud člověk narazí na něco, co víře odporuje? Buď je to zcela neutralizováno, tj. zahozeno či aktivně ignorováno, nebo věřící změní své vnímání reality, aby nový poznatek neodporoval víře. Zkrátka si to dotyčný nějak "vysvětlí", bez ohledu na to, jak absurdní podobná "vysvětlení" jsou (např. zlo se lidem děje proto, že si to zaslouží, včetně znásilněných dětí - to jsem bohužel od věřícího opravdu slyšel).

Motivace

Motivací pro víru je touha věřit. Věřit v to, že život má vyšší smysl, že lidská existence není pouhým zrnkem slunečního prachu v gigantickém vesmíru. Věřit v to, že život neskončí smrtí. Že se opět setkáme s těmi, které jsme milovali a kteří zemřeli. Věřit v to, že vesmír má nějaký zvláštní řád, který je v souladu s lidskými koncepty. Koncepty jako spravedlnost. Ti, kteří nám ublížili, a přesto měli spokojený život, budou potrestáni po své smrti.

Víra a já

Rád bych v něco takového věřil. Ale nemohu. Ve chvíli, kdy jsem prokoukl vlastní víru a to, jak deformuje mou mysl ve snaze odolat realitě, která ukazuje jinam, jsem přišel o možnost něčemu takovému bez dobrého důvodu věřit. A dobrý důvod jsem nikdy neměl. Měl jsem jen touhu věřit. Jakmile jsem dospěl k těmto dvěma poznatkům, stal jsem se ateistou během minut.

"V co byste raději věřili? Že život nemá žádný smysl, nebo že existuje někdo, kdo vás miluje a stará se o vás, i když jste v životě sami?" To byla otázka, kterou se chlubil americký církevní řečník, který vystoupil v Polsku na vysoké škole, krátce po pádu železné opony. Je krásným příkladem toho, jak víra znásilňuje rozum. To, v co bych raději věřil, přece nehraje roli. Chci znát pravdu. Nechci věřit v něco, co mi přináší radost, pokud to nebude pravda. Hledám pravdu, ne útěchu. A rád bych byl tak silný, abych tu pravdu dokázal přijmout, i když nebude zrovna lichotivá.

Cesta k pravdě

Víra bohužel není cestou k pravdě. Lze to dokázat logicky a velmi snadno. Postavte 10 lidí zastávající různá náboženství do řady vedle sebe. Jak víte, náboženství jsou převážně neslučitelná (nemůže mít současně pravdu křesťan a muslim), tudíž, z čistě logického hlediska, pravdu z těch 10 lidí může mít nanejvýš jeden (nanejvýš proto, že se také mohou mýlit úplně všichni). A jelikož z těch 10 lidí může mít pravdu nanejvýš jeden, můžeme s jistotou říci, že se 9 z těch 10 mýlí. Nebo, chcete-li, každý z těch 10 má více než 90% pravděpodobnost, že se mýlí. A přitom každý z nich věří stejně silně, ba díky víře dokonce přímo , že zrovna jeho náboženství je to jediné správné.